V raném středověku se u nás keramika vyráběla pouze na pomalu rotujícím kruhu a nebyla příliš kvalitní. V průběhu kolonizace k nám pravděpodobně z Německa přišel rychle rotující kruh. Pec je postavena podle předlohy ze Starého Města. Jde o jednoduchou jednoprostorovou pec na výpal dřevem. Tato pec je konstrukčně velice jednoduchá, je však poměrně náročná na zručnost topičovu.

Vypalovaná keramika se pečlivě vysuší, potom se vloží do zadní části pece a v její přední části se rozdělá oheň. Po té se 6 až 10 hodin topí tak, aby teplota v peci dosáhla alespoň 900 °C. Tato teplota se odhaduje podle barvy (rozžhavení) keramiky. Když je teplota v peci dostačující, zazdí se hlínou komínek a vchod, a pec se nechá zchladnout.

Zhruba po 16 hodinách pec vychladne natolik, že je možno ji otevřít, vyhrabat z ní popel a vyjmout hotovou keramiku.

V této peci se dá provést jak oxidační, tak redukční výpal. Při oxidačním výpalu je keramika vypálena s přístupem vzduchu, její barva je dána barvou použité hlíny a vyznačuje se poměrně velkou nasákavostí, proto bývala často glazována. Při redukčním výpalu se v peci topí tak, aby docházelo k nedokonalému spalování, při kterém se v atmosféře pece vytvoří větší množství dehtu a volného uhlíku. Vzhledem k nedostatku vzduchu vyhoří i ten, co je obsažen v pórech keramiky a místo něj se do nich difunduje přebytečný uhlík z redukční atmosféry. Někdy se do nádob sype malé množství pilin, aby byla zajištěna redukce i na vnitřním povrchu nádob.

Výsledná redukční keramika je černá s poměrně nízkou nasákavostí. Redukční výpal je běžný především pro střední a vrcholnou fázi středověku.